Orfeus
Přicházíš
v prudkém jasném světle,
tvé srdce ohněm plane
Ať jasně vzplane to,
co se silným citem vznítilo!
Ty, nehmotná a planoucí
jako rozžatá láska,
vyjdi z temnot
do zářivého světla.
V hlubině podsvětí
poslední dotyk něhy
a zablesknutí lásky
před neodvratností nenávratu.
Jejich láska tam zazářila
jako nejjasněji svítící hvězda
– a pak zhasla.
Kde nyní jsi? Ptá se
a jenom nekonečná ozvěna
zní v prázdném smutném
prostoru vzrůstajícího stínu.
Ty, tělo, neseš tíhu zlomeného
plačícího srdce.
Jen stopu osamění bude jednou unášet
bolestně rozbouřené moře.
Smrt nemá tělo,
průsvitným se stalo místo
kde jsi zůstal ležet – Orfee.
Vzbouřené vlny narážejí na břeh
a zaplavují
průzračné, nehmotné tělo.
Znovu mne k sobě přijmi,
avšak pouze tehdy
až dokončím svůj zpěv.
Slyšíš ho?
Zpívá na břehu moře,
v nekonečnosti prostoru,
v korunách stromů,
tak jako ty – kdysi.
Orpheus
You are coming
in a sharp radiant light’s embrace,
your heart blazing with fire.
Let it burn brightly
what sparked with potent passion’s pyre!
You, immaterial and flaming
like ardent love,
emerge from the shadows’ realm
into the shining light.
Deep within the underworld’s abyss
the last caress of tenderness
and the gleam of love,
before the inevitability of no return.
Their love shone there
like the brightest star in the night’s array
– and then it faded.
Where are you now? He asks
and only an endless echo
resounds in the empty, sad
space of growing shadow.
You, the body, bear the weight
of a broken weeping heart.
Only a trace of loneliness will once carry away
the painfully turbulent sea.
Death has no body,
the place where you repose, Orpheus
has become translucent.
Tumultuous waves crash against the shore
and inundate
the diaphanous, immaterial body.
Draw me back to you once again,
but only until
my melody finds its end.
Can you hear him?
He sings upon the seashore,
in the infinity of space,
among the treetops,
just like you did – once.